Vloni se mi naskytla příležitost být součástí studentské poroty, která měla za úkol vybrat jeden vítězný dokumentární film v rámci soutěže My Street Films. Na webu tohoto projektu se lze dočíst, že přihlašovat se každoročně mohou pouze takové krátkometrážní dokumenty, jež nevznikly pod rukama studentstva filmových škol, nečítají více než deset minut stopáže a k nimž jsou dodány písemné souhlasy s natáčením od snímaných osob.[1] Jak vidno, soutěž tedy cílí výhradně na neprofesionální tvorbu a dává tak prostor tvůrcům a tvůrkyním z amatérských, nadšeneckých, kutilských či fanouškovských řad. Zákonitostem i étosu jejich tvorby bude věnován tento text.
Slovo na úvod a host do domu
Po zhlédnutí devatenácti v loňském roce přihlášených snímků bylo zřejmé, že společný jmenovatel těchto děl tvoří určitá nutkavost. Jinak řečeno, touha dát skrze filmový jazyk hlavní slovo tématům, která v soutěžících silně rezonují – pomocí kamery rozpohybovat náměty z bezprostředního okolí autorů a autorek. Neprofesionální filmová tvorba probíhající bez štábů a ateliérů totiž vzniká svépomocí, a to za zužitkování toho, „co dům dal“ a co lze nasnímat. Přihlášené filmy se proto staly jakýmisi vstupními branami do těchto subjektivních mikrokosmů, což porotě zpřítomnilo zodpovědnost, s níž k jednotlivým dílům musela přistupovat. Pokud nás totiž někdo pozve k sobě domů a otevře se nám, nepochybně doufá v adekvátně citlivou a empatickou reakci.
Jakkoli jsem tedy pociťoval vděk a radost z možností navštívit osobní prostory tvůrců a tvůrkyň – spatřit členy jejich rodin či jim vlastních komunit, seznámit se s problémy bydlišť, která obývají – neměl jsem dosud možnost tyto pocity artikulovat. Takovéto důvěry si totiž vážím a bez okolků mohu prozradit, že v nastíněném kontextu se všechny přihlášené snímky jevily coby rovnocenně fascinující a, ačkoli to může znít jako paradox, srovnatelně jedinečné. Tento text proto koncipuji coby příležitost krátce promluvit o všech soutěžních filmech, nikoli jen o jednom vítězném. Pro větší přehlednost je pak představím v tematicky semknutých klastrech, které jsou vždy odvislé od stěžejního motivu snímků. Nepřekvapivě tyto výrazně tematizované motivy představují základní pilíře, mj. na nich jsou ony mikrosvěty autorů a autorek vystavěny: jde o rodinu, zdraví, domov, práci a identitu. Jsem si vědom, že některé z děl stojí na více z nich, nicméně pro zařazení do příslušné kategorie bylo přihlíženo k tomu, který je pro jejich (vý)stavbu nejnosnější.
Rodina je základ filmu
Snímek Dcera jako sviňa Natálie Danielové patří k nejryzejším z přihlášených děl. Autorka v něm snímá především členy své rodiny a kamera jí tak slouží coby nástroj pro záznam soužití s bratrem i zachycení odpovědí otce, jenž je Danielovou dotazován na svůj definitivní odchod z domova před lety. Toto vše má pak pro tvůrkyni nepochybně arteterapeutický účinek – odosobněně zachycuje vnější svět, například těla mrtvých holubů plující na vodní hladině či chystání zmrzlinových pohárů matkou, aby tím reflektovala osobní prožitky a dění svého vnitřního světa. Snímek končící záběrem na tvář autorky je tak pro svou syrovost těžce stravitelný, na každý pád však vynikající a vtahující.
Totální skrytost sebe sama ve prospěch natáčení své příbuzné naopak zvolila Natálie Holubová ve filmu Divizny. Snímek sestává z úsměvných dialogů autorčiny babičky a její sousedky, s níž se až na drobné výjimky dennodenně potkává již několik dekád (viz obr. 1). Co do stopáže má toto dílo vlivem pravidel soutěže necelých deset minut, nicméně těžko soudit, jaká délka by byla vlastně ideální. Stejně jako si totiž sledující klade dotaz, zdali jsou zaznamenané rozhovory komické dvojice něčím výjimečným a vzácným, či jsou naopak něčím obecným a typickým, je zároveň konfrontován s otázkou, lze-li vůbec citlivě přehradit něco tak živelného, jako je volný proud rozpravy těchto přítelkyň.
Do debaty se svým bratrem a současně nejlepším přítelem se pak ve filmu s všeříkajícím názvem Dvojčata pouští Zdeněk Vídeňský. Hovoří spolu o své minulosti, přítomnosti a nejspíše i budoucnosti. Kromě toho, že se autor daný časový horizont snaží nahlédnout skrze filmové médium v co možná nejplnější šíři, pak zaujme i podnětným dotazem, nakolik se například právě film podílí na vzniku našich vzpomínek – to když své první reminiscence z dětství usouvztažňuje se záběry, na nichž byl coby dítě nasnímán. Až videokamera jako by mentálním obrazům Vídeňského dala tvar.
Pomyslnou podobnost filmu a života pomocí metafory nastiňuje protagonista snímku Není tady nic, dědeček Sabiny Polákové, jenž jí v domě s pečovatelskou službou říká, že si zde neustále promítá svůj život před očima. Hovoří napříč stopáží díla o svém dětství za války či v dospělosti proběhlém rozvodu, který byl důsledkem jeho „různých známostí“. Byť je pak film Polákové co do vizuality černobílý, autorka rozhodně nemaluje realitu pomocí zjednodušujících odstínů černé a bílé barvy – dědečka spatřujeme jako lidskou bytost zraňující jedny, ale pomáhající jiným, některými opuštěného, dalšími zase opečovávaného. Těžko totiž říci, jakého žánru jsou v konečném důsledku naše ambivalentní životy-filmy. „Coby celky tragédie, v jednotlivých okamžicích však komedie“, řekl by nejspíše Arthur Schopenhauer.
Poněkud hororového nádechu získává život ve snímku Vnučky Elišky Hríbové. Dozvídáme se v něm o autorčině babičce, která trpí Alzheimerovou chorobou. Tato žena je v dokumentu přítomna zástupnými materiály – fotkami či vzpomínkami vnuček, načež kromě popisu symptomů nemoci, jíž babička trpí, může diváctvo samo na sobě otestovat, zdali tyto příznaky rovněž nevykazuje. Pokud si správně zapamatuje pětici spolu nesouvisejících slov ze začátku díla, jistě nezapomene autorce po jeho závěru poděkovat za bezplatné vyšetření.
Obr. 1 (Divizny, r. Natálie Holubová)
Korektivy, prevence i protijedy
Otázky zdravotního stavu se pak týkal cenou studentské poroty ověnčený snímek Děloha+ Mariany Petřákové, jenž přibližuje život lidí s endometriózou, tj. chronickým onemocněním, jehož vlivem roste tkáň děložní sliznice mimo dělohu. Tříčlenná hodnotící komise zde měla podezření, zda nejde o dílo od někoho s filmovým vzděláním, neboť Děloha+ předkládá vyspělou a ucelenou autorskou vizi, načež také komplexně pracuje s materiály rozličného druhu (fotkami pořízenými lidmi s endometriózou, záznamem z kulatého stolu v poslanecké sněmovně…). To se však ukázalo jako liché. Dodejme, že Děloha+ zároveň přináší určitý přesvědčivě formulovaný korektiv, vymezení se vůči ideji, že endometrióza postihuje jen ženy, které v mládí neměly děti. Petřáková totiž ukazuje, nakolik jsou jí stiženi různí lidé nehledě na svůj věk, pohlaví či počet dětí.
Nicméně pohled autorky byl ve vztahu k endometrióze jaksi vnější, neboť jí sama netrpí. S naopak „insiderským“ popisem schizofrenie prožívané na vlastní kůži se setkáváme ve snímku Hlasy Nely Faltusové. Autorka rozpráví o své zkušenosti s daným duševním onemocněním a zároveň simuluje i promluvy jeho samého. Subjektivizovanou zvukovou stopu totiž protkala značně znepokojivě působícími výroky, které před nalezením vhodné medikace slýchala takříkajíc „ve své hlavě“. Stejně jako výše zmíněná endometrióza, jejíž konkrétní spouštěč zatím není známý, je i schizofrenie představovaná v Hlasech obtěžkaná mnoha otazníky – není jednoznačně jasné, co jí autorce spustilo, či jestli od ní bude jednoho dne vysvobozena… Čest všem, kteří dovedou k dané nemoci přistupovat natolik smířlivě jako Faltusová, a to nejen ve hravých stop-motion pasážích Hlasů (viz obr. 2).
Jakkoli pak Šipka – den v srdci Bulharska Martina Votavy přímo netematizuje vztah zdraví a nemoci, v anotaci k tomuto filmu čteme, že má sloužit coby jakýsi protijed, lék umožňující diváctvu „odpočinout si od ruchu všedního dne“. Spatřujeme zde tedy především uklidňující časosběrné záběry na východy i západy slunce pořízené v krajině bulharského venkova. Poněkud explicitněji pak otázku problémů pojících se s negativními dopady civilizace, respektive civilizačních onemocnění, adresuje Petr Vaněk ve filmu Život s gamblerem. Lze říci, že byl-li Votavův film „protijedem“, můžeme Vaňkův snímek vnímat jako prevenci. Spisovatelka Martina Bittnerová zde totiž vypráví o deseti letech, které strávila po boku gamblera, a odtajňuje tak různé mechanismy jeho závislosti. Nutno dodat, že koloběh pravidelných návštěv psychiatrické léčebny a recidiv nakonec vyústil v mužovu sebevraždu. Krom silného příběhu pak snímek překvapí také odvážným znovuvyužitím zpráv, které si mezi sebou partnerská dvojice vyměňovala, a to včetně těch patrně posledních.
Obr. 2 (Hlasy, r. Nela Faltusová)
Z domova do práce a vice versa
Jak již bylo naznačeno, ve snímcích přihlášených vloni do soutěže My Steet Films se opakovaně objevuje také téma domova, načež není bez zajímavosti, že ani v jednom případě není obestřeno idealizací či harmonizací (à la Heimatfilm). Namísto toho skrze ně jejich tvůrci a tvůrkyně pokládají kritické a palčivé otázky týkající se problémů svých bydlišť. V centru pozornosti se zde ocitla dvě největší česká města, tj. Praha a Brno. Prvnímu zmíněnému se v experimentálně laděné video-eseji Naše zimní Praha nehezká věnuje Martin Jetel. Statistické informace týkající se Prahy, tj. kvantitativní data jako například počet obyvatel či množství ročně vyprodukovaného odpadu, zde konfrontuje se záběry pořízenými v ulicích města, tedy obrazy s kvalitativním nábojem – jmenovitě zmiňme melancholické brázdění autobusů zasněženými ulicemi. Kritické gesto snímku se pak závěrem ztupí poněkud bizarní a dadaistickou scénkou pití piva v hospodě a hraní na klavír tamtéž. Nicméně i toto víceméně nelogické vyústění lze vnímat coby svého druhu přidanou hodnotu, svébytný a z konvencí vyvázaný „art brut“ přístup k ohledávání možností, jak je možné (ne)odvyprávět dokumentární film.
Brno zachycené v rozkročení mezi důsledky minulosti a předzvěstmi budoucnosti pak dokumentují Esti Sochorcová v Manchesteru, co mizí a Monika Búřilová v díle Objekt střežen. První zmíněný film řeší problematiku ztráty historie, kořenů města, tj. zdemolování starších staveb ve prospěch vzniku například obchodních domů, vlivem čehož městská krajina ztrácí svůj někdejší ráz a stává se poměrně uniformní. Jakkoli se Sochorcová často upíná k rozpadlým budovám, nejde jí o oslavu ruin – namísto toho postuluje ideu znovuožití daných budov za účelem zvýšení pestrosti a propojenosti Brna. Objekt střežen se pak soustředí na bytovou krizi města. Kromě kousavých juxtapozic, kdy jsou vedle sebe kladeny přisvojené záběry, v nichž je opěvován potenciál Brna, a autorkou pořízené záznamy holuba sytícího se na jedné z tamějších ulic lidskými zvratky, zaujme také více investigativní a participační rozměr. Búřilová totiž vyzpovídává novopečené obyvatelstvo města i starousedlice z řad důchodkyň. Coby pozorná výzkumnice pak věnuje pozornost též rozličným vzkazům napsaným anonymně na brněnských zdech či billboardech (viz obr. 3). Toto zhmotnění pocitu bytí na místě, jakéhosi zaklesnutí se v prostoru, lze zpětně vnímat jako výraznou kvalitu díla.
Z domova se „do práce“ vydala trojice filmů, jež pomocí různých postupů nabízejí vhledy do určitých pracovních prostředí. Nejvíce nechává takovýto prostor sám za sebe hovořit Matouš Konečný ve snímku Zrození. Spatřujeme zde elegantní pohyby sklářských strojů, jež v ohni a páře dávají vzniknout skleněným lahvím. Subjekty v podobě dělníků se objevují jen občasně, prim tedy hrají právě pohybující se mašiny, objekty obdivně nazírané objektivem kamery. V kontrastu s tím pak dokument Spirály Zuzany Horákové spoléhá především na mluvící (moudré) hlavy vyučujících na středních a vysokých uměleckých školách. „Je to o čase a je to o pokoře“, říká ve vztahu ke studiu jedna z nich, nicméně na základě dalších vyřčených idejí tušíme, že totéž platí i o výuce. Metaforicky řečeno, zdá se totiž, že vyučující se o studentstvu snaží uvažovat nikoli coby o čistých papírech, které je třeba popsat. Namísto toho tyto mladé lidi chtějí vnímat jako listy, na nichž se již něco jeví být napsáno a úkol pedagoga či pedagožky tkví v naučení se tato slova přečíst a pokorně a trpělivě je studujícím pomoci rozepsat či dopsat. Praxeologickou trojici filmů pak zakončuje snímek Kašperohorská štola neznámá Radka Nakládala, který láká ke speleologickému průzkumu záhybů někdejší důlní chodby.
Obr. 3 (Objekt střežen, r. Monika Búřilová)
Identita v napětí mezi kolektivním a subjektivním, osobním a sdíleným
Výrazným motivem napříč přihlášenými díly je identita samotných tvůrců a tvůrkyň, a to jak subjektivní, tedy jejich vlastní, tak kolektivní, tj. totožnost rozvětvená coby síť, do níž jsou vpleteni. První případ reprezentuje film (Trans)formace Eliáše Doležílka. Tato transgender osoba se vrací na vesnici, kde vyrostla a byla zde vnějšími vlivy formována, stejně jako se tam následně sama transformovala. V kulisách dané oblasti pak maluje obraz, do čehož však ve zvukové stopě neslyšíme Doležílkův hlas – místo toho v obraze čteme titulky psané v du-formě, které patrně simulují jeho vnitřní promluvy. Právě toto pnutí mezi klidem na povrchu těla meditativně vytvářejícího malbu a spodními proudy jeho vnitřních prožitků, na snímku nejvíce zaujme.
Vstříc zmíněné kolektivní identitě směřuje v dokumentu Do a kickflip Klára Sovadinová. Její dílo patří díky práci s různými formami animace a efektů k formálně nejnápaditějším ze soutěžních filmů, načež v centru jeho pozornosti se ocitá komunita vzájemně propojená drahami určenými pro skateboarding (viz obr. 4). Sovadinová vyzpovídává jednotlivé skejťáky a skejťačky, jejichž hlasy jsou mnohdy modulovány tak, že k nám zdánlivě přicházejí ze sluchátek starých telefonů. Co pak drží toto společenství pohromadě? „Nenávist vůči koloběžkám“, glosuje jedna z dotazovaných.
Složité téma otevřenosti před sebou samým a vystoupení ze sebeklamu, ignorace či ostýchavosti ve snímku Neotvírat dovedně rozvíjí Eliška Huclová. Její konceptuální dílo zkoumá prostory veřejných toalet, za jejichž zdmi vysledovala autorka fascinující protipohyb. Jakkoli se zde doslova uzavíráme před zbytkem světa, dostáváme současně unikátní možnost metaforicky se otevřít před sebou samými, tj. popsat stěny toalet vlastními niternými myšlenkami a přidat se tak k předchozím pisatelům a pisatelkám. Tělesné obnažení tedy může jít ruku v ruce s obnažením duševním a Huclová ve své filmové koláži prezentuje objevy právě oněch rozličných ready-made nápisů z toaletních zdí. Na pozadí pak slyšíme promlouvat hlasy, které prozrazují, jak by na tyto stěny psaly, pokud by tak musely učinit. Nositelka jednoho z nich vyslovuje pozoruhodnou ideu. Snazší by pro ni bylo k psaní použít nemateřský jazyk, jelikož tak by se od slov jednodušeji svedla odosobnit. Tak či tak by prý měla strach, že co je pojmenováno, může se v mimojazykové realitě zhmotnit.
Řeč coby instrument umožňující nám nejen dorozumět se s druhými osobami, ale také pronášet různé úsudky o sobě samých, tematizuje ve filmu Spolužiaci Karol Filo. Kromě režie zde působí jako jeden z dvojice protagonistů, někdejších spolužáků ze základní školy, kteří se po deseti letech setkají za účelem splnění svého společného snu z dětství – nahrát ve studiu rapový „duet“ a natočit k němu videoklip. Toto patrně nejvtipnější z přihlášených děl se pak odvíjí podle pohybu rozkývaných vah, kdy dvojice raperů hledá rovnováhu mezi sebevyjádřením na jedné straně a poukázáním na celospolečenské problémy na straně druhé.
Obr. 4 (Do a kickflip, r. Klára Sovadinová)
Závěr
Jak jsme viděli na mnoha příkladech výše, nejen rap, ale také film – ukazující stárnutí našich blízkých, nemoci, kterými trpíme my i druzí, či problémy s bytovou krizí v místě, jež obýváme – se může stát bezpečnou platformou pro zkoumání takovýchto svárů na pomezí vlastního a sdíleného. Již dávno totiž víme, že osobní je politické, pročež se lze domnívat, že i předkládané mikrosvěty, které nám autoři a autorky vloni přihlášených děl umožnili prozkoumat, v sobě zrcadlí cosi z makrosvěta obývaného námi všemi. Jinými slovy, slouží jako synekdochy, části za celek. A chceme-li se o takovémto „celku“ něco dozvědět, je dobré umět oněm jeho „částem“ pozorně naslouchat. Díky tedy My Street Films, že jim dali hlas a mně umožnili špiclovat uši.
Poznámky:
[1] Soutěž filmů. Dostupné z: https://mystreetfilms.cz/soutez-filmu/. [Vid. 2. 3. 2026].
