Na přelomu dubna a května se konal v Linci další (třiadvacátý) ročník festivalu Crossing Europe, o němž pravidelně píše Martina Vacková. V jejím referátu, který na webu Filmu a doby vyšel v květnu, najdete kromě krátkých recenzí čtyř filmů také všechny podstatné faktografické údaje včetně zmínky o reprezentativním zastoupení tuzemské tvorby. Nebudu tedy opakovat, co již zaznělo, a přidám vlastní pohled.
Nepletu-li se, novinku letošního ročníku představovala možnost filtrovat filmy ve virtuálním programu podle různých hesel – např. rusko-ukrajinská válka, LGBTIQA+, rasismus, zármutek, ale také hudba nebo portrétní filmy. Z jedné strany tedy pomůcka pro zájemce o konkrétní témata, z druhé strany rouška pro spotřebitele, kteří nechtějí být uměním dotčeni. (Rozšířenou variantu seznamu „trigger warnings“, jenž čítá nižší desítky položek, našli zájemci v tištěné festivalové brožuře.)
Nového nástroje k pročesávání programu jsem nicméně nevyužil, jelikož mám svůj vlastní osvědčený hřeben. V prvé řadě vždy zachycuje jména autorů, jejichž díla si nechci nechat ujít za žádných okolností – taková však letos v Linci chyběla. Rozhodovaly tudíž ohlasy z minulých festivalů, příslušnost k retrospektivní a půlnoční sekci… a individuální program byl tak téměř hotov. Bílá místa zaplnily v zásadě nahodile vybrané filmy nové, ze soutěží i nesoutěžního panoramatu. Shodou okolností jsem touto taktikou zasáhl vícero vítězných filmů, kterými se sluší začít.
Debuty vítězí
Mezi oceněnými filmy letos figurovalo několik debutů, přičemž Cenu pro nejlepší hraný film přiřkla porota ex aequo hned dvěma z nich – Renovaci (Renovacija, r. Gabrielė Urbonaitė, 2025) a Návštěvníkovi (Svečias, r. Vytautas Katkus, 2025). Z výhry se může těšit i programové oddělení karlovarského festivalu, které oba tyto pobaltské snímky objevilo a zařadilo do vlastních soutěžních sekcí v roce 2025.
Renovace, kterou pro Film a dobu (4/2025) podrobně zrecenzovala Iva Dvořáková, je dramatem o překladatelce Iloně, jež se na prahu třicítky usazuje se svým partnerem v novém bytě. Váhá přitom, zda nastoupená životní cesta je skutečně tou, po níž chce kráčet. Na pochybnostech, coby úhelných kamenech dalšího růstu, staví režisérka Urbonaitė svůj civilní a empatický snímek, v němž se vnitřní proměna protagonistky odráží v přestavbě vnějšího, obytného prostoru. Kromě karlovarské premiéry a země původu spojuje Renovaci s Návštěvníkem také jméno kameramana Vytautase Katkuse, který druhý jmenovaný film rovněž napsal a režíroval. Zatímco Renovace zůstává na poli festivalové tvorby dobrou, konvenčně projektovanou budovou, Katkusův počin představuje architektonický experiment.
Titulním návštěvníkem je hlavní hrdina Danielius – v rodné Litvě, kam se vrátil, aby prodal byt po rodičích. Dlouhá léta strávená v Norsku z něj udělala cizince v domovském městečku, leč během svého pobytu začne na rozvalinách starých přátelských vztahů budovat nové. Druhým návštěvníkem je samotný divák, jenž si analogicky hledá cestu k filmu skrze jeho fikční svět i styl. Katkus je mu značně svobodomyslným průvodcem, neboť své dílo splétá jako volně propojenou síť příběhů, která protékajíc mezi prsty zvolna mění svůj tvar. Tráví-li divák čas s Návštěvníkem aktivně a vědomě, dostane se mu odměn v podobě bryskních transfokací, muzikálové scénky nebo závěrečné písničky Ryk, žuvėdra, ryk, kterou zpívá Giacomo Merlo. Doporučuji její poslech, následovaný dohledáním překladu textu.
Z Pobaltí se nyní přesuneme domů, do Česka, kam putovala cena pro nejlepší dokument Kdyby se holubi proměnili ve zlato (2026). Celovečerní debut, jenž absolventka FAMU Pepa Lubojacki vystavěla na základech svého studentského filmu, na sebe upozornil již letos v únoru, kdy vyhrál analogickou cenu na Berlinale. Kromě festivalových porot by mohl zaujmout i širší veřejnost: vztah ke svému bratrovi Davidovi, jenž se potýká se závislostí na alkoholu i bezdomovectvím, zachytila režisérka Lubojacki neobyčejně upřímně a bezprostředně. Zda se tak opravdu stane, zjistíme koncem září, kdy by měli „Holubi“ přiletět do českých kin po několika projekcích v Karlových Varech. Do té doby, než snímek celkem jistě zhlédnu podruhé, bych nabídl místo hodnocení pár hypotéz.
Domnívám se, že podobných dokumentů z první osoby, v nichž tvůrce není pouhým průvodcem (jako býval Karel Vachek nebo Michael Moore), ale přímým účastníkem dění, přibývá. Není těžké odtušit proč – stačí zmínit, že Kdyby se holubi proměnili ve zlato nasnímala Lubojacki převážně na iPhone. Výsledek pak působí jinak než časosběrné portréty vyloučených jedinců, jaké natočila například Helena Třeštíková. Mnohem víc mi Holubi připomněli snímek Moje nebe je horší než tvoje peklo (r. Kateřina Dudová, 2023), jenže Lubojacki navíc do procesu tvorby zapojila nejnovější technologie a jejich estetiku. Prostřednictvím fotek oživených umělou inteligencí najednou dokáže sdělit filmem, co dříve nebylo možné. Groteskní animace holubů s pisklavým hláskem nebo sebezpytné momenty se možná stanou vodou na kritický mlýn konzervativněji naladěných diváků; já v nich vidím průzračný otisk doby, jenž s ubíhajícím časem bude na ceně jen stoupat.
Poselství se nenasytíš
Zní to jako paradox, ale sekce půlnočních filmů nabídla díla mnohem méně bezprostřední a uvolněná, než natočili Urbonaitė, Katkus a Lubojacki. Ujetou, krvavou i campovou zábavu reprezentoval sympatický upírský seriál Silencio (r. Eduardo Casanova, 2025), sloučený pro potřeby festivalu do jednoho hodinového celku; zbylé (mnou viděné) filmy se zřetelně hlásily k současnému trendu tvorby, které žánr slouží především jako záminka k otevírání seriózních témat.
Hororově laděný snímek Zrozen z temnoty (Yön lapsi, r. Hanna Bergholm, 2026) o mladém páru, který přivede na svět podivné dítě, se nabízí chápat jako svérázné zpodobnění poporodní deprese. Maďarský thriller Itt érzem magam otthon (Jako doma, r. Gábor Holtai, 2025), v němž osamělou prodavačku Ritu unese podivná komunita a přinutí ji podřídit se přidělené roli, pojednává o mocenských hierarchiích na způsob filmů řecké divné vlny. A jejich poetika pronikla skrze osobu scenáristy Efthymise Filippoua také do satiry Rosebush Pruning (Prořezávání růží, r. Karim Aïnouz, 2026), tepající povrchnost nejmajetnějších vrstev a jejich nekonečné boje o moc. Což o to, „pokleslá“ žánrová tvorba odjakživa citlivě reagovala na soudobé dění a transformovala jej do výživných příběhů… Jenže v těchto případech tvůrci servírují hlavně poselství a divák opouští kino přinejlepším polosytý.
Z předložené trojice dopadl nejlépe Zrozen z temnoty, jehož největší slabinou je chybějící tajemství. Srovnáme-li snímek Hanny Bergholm s klasikou žánru Rosemary má děťátko (Rosemary’s Baby, r. Roman Polanski, 1968), působí příliš jednoznačně: z reakcí vedlejších postav je patrné, že dítě hlavní hrdinky objektivně nebude normální, stromy připomínající lidská těla nám hned v úvodu napoví, že sledujeme fantaskní film. Pocit nudy z prostého plnění žánrového kadlubu se přesto nemusí dostavit, neboť se tvůrcům podařilo funkčně propojit prvky černé komedie a tělesného hororu, s nímž se publikum snadno ztotožní. Kromě zdařilých triků je Zrozen z temnoty sympatický také svou pointou, která sice nemá povahu překvapivého zvratu, ale umožní nám nahlédnout předchozí dění z trochu jiné perspektivy. S dílčími výhradami jej tedy lze doporučit.
Čas potenciálně strávený se zbylými dvěma filmy bych vážil pečlivěji. Stejně jako Zrozen z temnoty sice představují řemeslně suverénní počiny, ale ještě hůře dostávají vzbuzeným očekáváním. Před projekcí Prořezávání růží nám dramaturg sekce sliboval ostře polarizující film, jenž budeme milovat, nebo nenávidět. Sytě barevná formální deka režiséra Aïnouze, pod níž ztěžka popadá dech standardně absurdní scénář od Filippoua, ve mně však vyvolávala toliko lhostejnost. Tvůrci filmu Jako doma zase nedokázali zharmonizovat alegorickou a žánrovou polohu svého díla. Na horor nebo thriller je zbytečně popisné – přitom vykreslený fikční svět nepůsobí ani za mák uvěřitelně –, jako alegorie toliko ilustruje známé principy a místy sahá k bulvárně přímočarým zkratkám (bezdomovec sedí pod reklamou se sloganem o svobodě).
Výrazně uspokojivějšího výsledku v téže disciplíně dosáhla Louise Hémon autorským debutem L’Engloutie (Pohlcená, 2025), jenž se promítal v rámci soutěže a vysloužil si zvláštní zmínku poroty. Zprvu se zdá, že příběh o mladé učitelce, která na přelomu devatenáctého a dvacátého století přichází vzdělávat zaostalé horaly, vypráví Hémon především, aby poukázala na zhoubné dopady lidových pověr. Nakonec ale dochází k výrazně zajímavější pointě. Překvapivý závěr, jenž přichází zdánlivě z ničeho nic, navozuje chuť vidět film znovu, aby si člověk ověřil jeho funkčnost jako celku – zda mu třeba něco neuniklo. Pohlcená nicméně stojí i za první zhlédnutí. Vyniká jednak kamerou Marine Atlan, která zvolila úzký formát a výrazně omezila barevnou paletu (na bílou, modrou, oranžovou a černou), jednak hudbou Emila Sornina s výraznými vokálními party.
Jistoty a překvapení
Nejčistší symbiózu mezi žánrovými postupy a snahou předat sdělení nakonec předvedla Marleen Gorris ve svém debutu De stilte rond Christine M. (Ticho kolem Christine M., 1982). Dnes již klasické dílo feministické kinematografie vypráví o třech ženách, které společně spáchaly vraždu, a psychiatričce, která má rozhodnout o jejich příčetnosti. Příběh, který zpočátku hrozí tezovitostí, ukáže se být podobenstvím o síle mlčení i smíchu a formativním potenciálu zážitku, který nás připraví o možnost nahlížet svět včerejšíma očima. Kongeniální metaforu tohoto procesu našla Gorris v pohybu Newtonovy kolébky, kterou má hlavní hrdinka postavenou na pracovním stole.
Nehodlám samozřejmě nic vyvozovat ze srovnání časem prověřených děl a novinek, nicméně Ticho kolem Christine M. stvrzuje, že pečlivě vybrané sekce archivních filmů patří na festivalech k diváckým jistotám. Tou letošní vyzdvihl dramaturgický tým Crossing Europe „evropské osmdesátky“ jako zrcadlo dekády spojené dnes především s americkou žánrovou produkcí. Středobodem sekce učinil příznačně nazvaný muzikál Golden Eighties (1986), který z netradičního úhlu představuje nejen osmdesátky, ale také talent režisérky Chantal Akerman. Belgická avantgardní filmařka, spojená především s dlouhatánským opusem o Jeanne Dielmanové, připomíná v této poloze spíše tvorbu Jacquese Demyho ze šedesátých let: pragmaticky věcný pohled na svět, ve filmu shrnutý nezapomenutelným posledním dialogem, komunikuje rozverným, pestrobarevným jazykem muzikálu.
Další filmy z retrospektivní sekce můj festivalový rozvrh již nepojal, neboť švýcarskou odyseu Reisender Krieger (Cestující válečník, r. Christian Schocher, 1981/2008) jsem oželel ve prospěch Návštěvníka. Vznikla tak zároveň proluka, kterou jsem ze zvědavosti zaplnil hodinovým filmem Dies d’estiu i de pluja (Deštivé letní dny, r. Àlex Serra, Mireia Labazuy, Clàudia Vila, 2025). Vědomí, že sál mohu kdykoli opustit, brzy ustoupilo upřímnému zájmu o osudy tří mladých, ledva dospělých lidí, kteří během výletu do hor poznávají zbytek party i sami sebe. Třebaže podobný příběh jsme viděli zfilmovaný už stokrát, mladý tvůrčí kolektiv – prakticky ve věku filmových postav (!) – jej natočil s věrohodnými herci a citem pro kompozici obrazu. Deštivé letní dny doporučuji zejména příznivcům tvorby Jonáse Trueby a jména autorů si vtiskuji do paměti. Jejich příští film už vyhledám cíleně.
